komiks + esej + prostorový plán

ESEJ: JÁ ZA 10 LET

Já za 10 let je děsivá představa. A asi není nutný si dělat tu představu nijak detailní. Myslím si, že moje já za 10 let bude z velké části utvořeno náhodou. Nebo prostě něčím, co já nemůžu ovlivnit. Ale i tak je důležité za to vzít zodpovědnost. A určitě můžu říct, kam chci, aby to všechno směřovalo.

I když v mé budoucnosti budou hrát důležitou roli ostatní lidé, začnu u sebe. Hlavně proto, že jim nevidím do hlavy.

Ve své podstatě to, co bych si přála, není nic extra. Všichni jsme jen lidé a máme stejné potřeby/touhy. Jako je milovat, být milován a předávat dál - ať už svoje geny, tak i to co nosím v hlavě. Takže jednoduše chci mít rodinu (šťastnou a zdravou), třeba dvě děti, jednoho pejska... A pak jsou asi věci, které si představuji, méně tradičně (ale tradice se určitě pomalu mění, takže to možná není nejlepší vyjádření).

Vyrostla jsem na samotě u lesa. Každý den jsem dojížděla do školy, nejdříve 7 a pak 11km. A asi teď mám větší potřebu města. Nejradši bych se viděla v bytečku nedaleko centra, ale to bohužel není zadáním. Ale co tím chci říct, je to, že už mám po krk všeho toho ježdění autem. Všichni doma máme své (krom babičky - ano, už teď žiji ve více generačním domě) a naše zahrada je proto z velké části spíše parkovištěm. A to je něco, co před "svým" baráčkem nechci.

Když už bych si měla stavět baráček rozhodně nechci, aby se jednou stal odpadem. Což znamená, že chci myslet na to, jaká bude jeho životnost, jak bude stárnout, co se stane s materiály až dožije atd. A samozřejmě nelepší materiál je ten, který se nepoužije. A tím chci říct, že méně je více. Chtěla bych, aby ten barák napomáhal žít život nějak smysluplně, nespotřebně. Nebyl prostě skladištěm. A snadno se uklízel a udržoval.

Protože celý svůj život trávím v takovém více generačním domě, mám asi docela jasnou představu, co je a není potřeba. Jako např. doma nám dost chybí nějaký prostor, který by byl určen k trávení volného času a byl zároveň všech a kde by bylo větší posezení, kam můžou přijít návštěvy. A ze zkušenosti z poslední doby si myslím, že je hodně užitečný mít pracovnu. A taky si myslím, že není potřeba dělat moc velké dětské pokoje. Já třeba mám ten svůj velký skoro jako byt a rochním se v něm skoro celý den, i když bych mohla trávit čas víc s rodinou. Myslím si, že velikosti a uspořádání pokojů by měli být takové, aby právě napomáhali více trávit čas spolu, než aby rodinu rozdělovali.

Poslední dva odstavce si možná trochu protiřečí, ale určitě bude zajímavé hledat nějaký kompromis.

A co tedy ostatní lidé, s kterými bych baráček chtěla sdílet? Moji rodiče jsou hodně jiný než já. Asi ne v podstatě, ale máme docela odlišné názory a záliby. Moje máma je vášnivá zahradnice. Všechno, co jde udělat doma se taky doma udělá. Všechno si chce vyrobit. Od dekorace interiéru až po venkovní dlažbu a schodiště. Taky tomu napomáhá to, že táta je zedník, který zase všechno postaví a zrekonstruuje. Takže jestli je nějaká průměrná životnost interiéru deset let, tak u nás doma to jsou max. 3 roky. Táta zase zbožňuje maso. A nejlíp si nějakou tu pochoutku vyrobí sám, aby měl jistotu, že to bude kvalitní. A ten proces je fakt peklo. Mně to prostě hrozně smrdí. A navíc protože jsem zmanipulována Gretou, tak moc nepodporuju konzumaci masa ve velkým (protože ekologická stopa atd.). Jejich představa o bydlení je o dost větší než ta moje. Ale co se dá dělat. Myslím, že na druhou stranu se zase tak nějak vyvažujeme a nenecháme se navzájem spadnout do toho druhého extrému.